Primát a katholicita (sobornost) v pravoslavné církvi

20.11.2014

Vedoucí Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu, rektor Institutu církevního doktorandského studia sv. Cyrila a Metoděje, metropolita Volokolamský Ilarion, se s požehnáním Nejsvětějšího patriarchy moskevského a celé Rusi Kirilla zúčastnil akademické konvokace v Duchovním semináři sv. Vladimíra v New Yorku, kde vystoupil s řečí, z níž uvádíme některé části.


Vaše Blaženosti, Vaše Vysokopřeosvícenosti a Přeosvícenosti, důstojní otcové, bratři a sestry, vážení hosté!

Dnes bych chtěl hovořit o katholicitě (sobornosti) a primátu. Toto téma nabylo v poslední době zvlášť na aktuálnosti díky práci Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi pravoslavnou církví a římsko-katolickou církví. Tato otázka je důležitá i pro mezipravoslavné vztahy, zvlášť v kontextu přípravy na Velký a svatý sněm pravoslavné církve. Jeví se zvlášť aktuální ve světle toho, jak se nyní v pravoslavné církvi realizuje prvenství na ekumenické (celosvětové) úrovni. V důsledku této situace se hierarchové a teologové Pravoslavné církve v Americe neúčastní ani pravoslavno-katolického dialogu, ani přípravy na Všepravoslavný sněm.
(…) Jaký světový primát je přijatelný pro pravoslavné a jak se uskutečňuje v absenci římského biskupa prvenství v pravoslavné církvi? Oficiální stanovisko Moskevského patriarchátu na tuto otázku je vyjádřeno poměrně lakonicky: „Prvenství v pravoslavné církvi na světové úrovni, jež je ze samotné své přirozenosti prvenstvím cti a ne moci, má velký význam pro pravoslavné svědectví v současném světě. Konstantinopolská patriarší katedra má prvenství cti na základě svatých diptychů, které jsou uznávány všemi místními pravoslavnými církvemi. Obsahová náplň tohoto prvenství se určuje koncensem místních pravoslavných církví, vyjádřeným zejména na všepravoslavných jednáních věnovaných přípravě Svatého a velkého sněmu pravoslavné církve. Hlava Konstantinopolské církve může vystupovat s iniciativami obecně pravoslavného rozměru, ale také se obracet k vnějšímu světu jménem celé pravoslavné plnosti za podmínek, že k tomu bude zplnomocněn všemi místními pravoslavnými církvemi.
Poté, co byl tento dokument publikován, vyvolal emotivní reakci ze strany jednotlivých pravoslavných hierarchů. Metropolita Prusský Elpidofor napsal stať s názvem „Primus sine paribus“. V ní kritizoval Moskevský dokument za to, že se v něm primát údajně mění „v cosi vnější a proto cizí osobě prvohierarcha“. Místo toho navrhl, že každému církevnímu institutu je vlastní „hypostazovanost osoby“ a že pramenem prvenství na všech třech úrovních církevní organizace je sám prvohierarcha. Poprvé pravoslavný archijerej otevřeně oznámil, že Ekumenický patriarcha není primus inter pares (první mezi rovnými, pozn. překladatele), ale primus sine paribus (první bez rovných, pozn. překladatele), tedy podobně jako papež na západě. Ekumenický patriarcha je povýšen nad všechny ostatní hlavy místních pravoslavných církví. Nepochybně jde o pokus nasadit římsko-katolickou eklesiologii na pravoslavnou půdu.
Komentáře ve vztahu k Ekumenickému patriarchátu uvedené v Moskevském dokumentu nemají charakter teologických prohlášení. Nejsou ani vyčerpávajícím popisem práv a výsad „prvního mezi rovnými“ v pravoslavné tradici. Spíše jde o skromný pokus prezentovat současnou situaci ve světovém pravoslaví. V dokumentu je klíčové slovo „koncensus“, které znamená souhlas všech pravoslavných církví k výsadám, kterými je pověřen konstantinopolský patriarcha jako první mezi nejvyššími zástupci církví. Tyto výsady nenesou teologický charakter a nepřenáší se tak říkajíc automaticky na patriarší prestol Nového Římu. Naopak vznikají souhlasem pravoslavných církví, který je založen zejména na usneseních všepravoslavných konferencí, které se uskutečňovaly v období mezi lety 1960-1980 za účelem přípravy ke Svatému a velkému sněmu pravoslavné církve.
Jak všichni víte, trvá příprava na tento sněm již více než půl století, a až v březnu 2014 se nejvyšší představitelé pravoslavných církví rozhodli urychlit tento proces tak, aby se sněm mohl konat v roce 2016 za podmínek, že nevzniknou žádné nepředvídatelné překážky. Bylo dohodnuto, že ekumenický patriarcha zaujme centrální místo v prezidiu sněmu. Kolem něj se zprava i zleva rozesadí v souladu s diptychy jeho spolubratři - nejvyšší představitelé církví. Viditelná podoba sněmu bude odrážet pravoslavnou eklesiologii a bude v kontrastu s podobou sněmu římsko-katolické církve, během něhož papež usedá na zvláštní trůn oddělený od dalších biskupů.
Mimořádně důležité je, že rozhodnutí na Všepravoslavném sněmu budou dosahována na základě koncensu a ne hlasováním, a že potvrzovat je bude celé shromáždění biskupů a ne jeden „celosvětový primas“. Toto ještě jednou poukazuje na principiální rozdíl mezi pravoslavným a katolickým chápáním katholicity a primátu. Římsko-katolická eklesiologie předpokládá, že primát na celosvětové úrovni stojí výš než katholicita (sobornost), protože právě papež potvrzuje rozhodnutí sněmu (synodu); bez jeho potvrzení nemůže být ani jedno z usnesení sněmu považováno za zákonné. Pro pravoslavné stojí katholicita (sobornost) výš než primát, protože představený se podřizuje sněmu. Na regionální úrovni je jeden představený, který se podřizuje a je odpovědný regionálnímu synodu, dokonce nehledě na to, že ho svolává a předsedá mu. Na celosvětové úrovni se schází shromáždění nejvyšších představitelů církví, které je odpovědné ostatním biskupům. Předsedající tomuto shromáždění svolává sněm a také mu předsedá, avšak činí to spolu s dalšími představiteli, kteří mu jsou rovni.
Praxe realizace prvenství v pravoslavné církvi na celosvětové úrovni zůstává otázkou k zamyšlení mezi pravoslavnými teology. Proces přípravy na sněm ukázal určité rozdíly mezi autokefálními církvemi v chápání obsahové náplně tohoto prvenství. Jedním z problémů, které jsou na pořadu dne v procesu přípravy na sněm, je otázka autokefality. Kdo má právo udělovat autokefalitu? Z dějin známe různé příklady toho, jak se dosahovala autokefalita. Ve většině případů byla vyhlášena jednou určitou církví a až později, někdy po dlouhé odmlce byla uznána Konstantinopolem i dalšími místními církvemi.
Například Ruská církev se stala de facto autokefální v roce 1448, kdy byl metropolita moskevský zvolen bez souhlasu Konstantinopolského patriarchy (který se v tu dobu nacházel v unii s Římem). Avšak až v letech 1589-1593 uznali východní patriarchové její autokefalitu. Stalo se tak prostřednictvím dvou poslání podepsaných nejen Ekumenickým patriarchou, ale i jinými východními patriarchy. V těchto posláních byl uznán status patriarchy pro hlavu Ruské církve a patriarcha moskevský se dostal na páté místo po čtyřech východních patriarších.
Odmlka mezi vyhlášením autokefality a jejím uznáním Konstantinopolem mohla trvat méně než 20 let, ale také více než 70. Řecká církev například vyhlásila svou autokefalitu v roce 1832, ale ta ji byla uznána až v roce 1879. Srbská církev obnovila svou autokefalitu v roce 1832, ale uznána ji byla v roce 1879. Rumunská církev oznámila, že je autokefální v roce 1865, ale uznání se dobyla v roce 1885. Bulharská církev vyhlásila autokefalitu v roce 1872, avšak Konstantinopolský patriarcha ji uznal až v roce 1945, kdy vydal Tomos. Albánská církev oznámila, že je autokefální v roce 1922, ale autokefalita jí byla uznána v roce 1937.
Gruzínská církev je zvláštní případ. Autokefalitu jí daroval Antiochijský patriarchát v roce 466, avšak její autokefalita byla zrušena ruským carem v roce 1811 a byla obnovena až v roce 1918. Moskevský patriarchát ji uznal v roce 1945, zatímco konstantinopolský patriarcha oficiálně uznal autokefalitu Gruzínské církve až v roce 1989, kdy Ekumenický patriarcha poslal Tomos o autokefalitě katholiku - patriarchu Gruzie.
Všechny tyto církve datují svou autokefalitu okamžikem, kdy byla fakticky vyhlášena. Podle mínění Konstantinopole se musí datovat okamžikem, kdy jim Ekumenický prestol daroval tomos o autokefalitě. Do nedávna trval konstantinopolský patriarcha na tom, že mu náleží výlučné právo vyhlášení autokefality. Tento pohled byl před nedávnem prezentován metropolitou Elpidoforem, který oznámil, že v „osobě konstantinopolského arcibiskupa vidíme unikátní sjednocení všech tří úrovní prvenství, a to místní (je totiž arcibiskupem Konstantinopole – Nového Říma), regionální (protože je patriarchou) a celosvětové (protože je Ekumenickým patriarchou). Toto trojí prvenství se realizuje v životě v podobě zvláštních privilegií, takových jako právo na odvolání a právo udělovat a rušit autokefalitu“.
Během posuzování této otázky v rámci přípravy na Všepravoslavný sněm bylo rozhodnuto, že v budoucnu bude udělování autokefality probíhat na celopravoslavné úrovni a budou ho účastni všechny autokefální církve. Na listině udělující autokefalitu tedy budou podpisy všech nejvyšších představitelů církví. Je ještě nezbytné dohodnout se, v jaké formě budou následovat podpisy nejvyšších představitelů v tomech, avšak zdá se, že bylo dosaženo koncensu ohledně nezbytnosti účasti všech církví v procesu rozhodování. Pochopitelně ani autokefalitu nelze zrušit bez souhlasu všech pravoslavných církví.
Tento koncensus možná připraví půdu k vyřešení bolestivé otázky o autokefalitě pravoslavné církve v Americe. Její autokefalita udělená moskevským patriarchátem v roce 1970 je uznána pouze některými pravoslavnými církvemi, ačkoli kanonický status jejích biskupů nebyl nikdy zpochybněn ani jednou z církví. Tato otázka stejně jako další podobné nevyřešené problémy (takové jako kanonický status současného nejvyššího představitele Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku), musí být rozhodnuty celou plností pravoslavné církve. K řešení těchto problémů je nezbytné, aby se patřičně realizovalo nejenom prvenství, ale i katholicita (sobornost) na celosvětové úrovni. Doufáme, že na Všepravoslavném sněmu bude princip katholicity vyjádřen v plné míře a prvenství se bude realizovat v rámci dohodnutých usnesení.
Na konec svého vystoupení bych chtěl citovat poslední paragraf dokumentu „Pozice Moskevského patriarchátu k prvenství v Celosvětové církvi“: „Prvenství v církvi Kristově je povoláno, aby sloužilo duchovní jednotě jejich členů a dobrému uspořádání jejího života, neboť Bůh není Bůh nepořádku, ale pokoje (1 Kor 14, 33). Služba prvohierarcha v Církvi, které je cizí světská láska k moci, má za cíl budování těla Kristova (…), abychom všichni (…) pravou láskou rostli v Toho, Kdo je hlava Kristus, z Něhož celé tělo (…) roste a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno(Ef 4, 12-16).

 

Další noviny
© 1999-2019PRAŽSKÁ EPARCHIE
oficiální stránky pražské eparchie
  Resslova 9a, Praha 2, 120 00
  mail: info@pravoslavnacirkev.cz, tel: +420 224 920 686
realizace: doublev design studio